Krásný porod? Záleží na nastavení naší mysli.

18.11.2017

Když jsem otěhotněla, tak jsem se zajímala o vše, co s těhotenstvím a porody souvisí. Velmi mě to bavilo a popravdě i nyní moc baví. Když je v mé blízkosti nějaká požehnaná žena, tak se ve mně probudí touha sdílet s ní vše, co o tomto tématu vím. Nejradši bych na ní navalila vše o tom, co s těhotenstvím a porodem samotným souvisí a možná i ještě víc....

Jenže....

Každá jsme jiná! A to, co je nejlepší pro mě nemusí být nejlepší cesta pro někoho jiného. Toto uvědomění pro mě bylo opravdu zásadní. A i když jsem ho už předtím slyšela, tak jsem si to musela prožít na vlastní kůži:-D

Nyní už se ale na těhotné ženy nevrhám po hlavě, protože jsem si došla k tomu, že každá máme úplně jiné představy o tom, jak chceme prožít naše těhotenství a jaký porod je pro každou ženu ten nejlepší. Snažím se jen zlehka naťukávat, jakou cestou chce těhotná jít a podle toho jí nabídnout informace o tom, aby její cesta byla klidná a ona si naplnila svojí představu o pohodovém těhotenství a krásném porodu. Především jde o to, aby si žena toto období užila, aby se po porodu cítila ve své plné síle (že to zvládla) a užívala si společné chvíle se svým dětátkem. A na tom, jestli rodí doma nebo v porodnici a jaké jsou vnější okolnosti jejího reprodukčního mysteria, zase tolik nezáleží:-) Důležité je, jak si to nastaví ve své mysli.


A jaký je můj porodní příběh?

Porod jsem měla vyvolávaný. O tom, jaká anabáze s těhotenskou hepatopatií tomu předcházela se můžete dočíst v tomto článku - Moje těhotenství s těhotenskou hepatopatií. Byla jsem přesně 36+0, kdy mi lékařka zavedla první tabletu do děložního čípku. A pak se čekalo. Čekalo se a čekalo až do večera a stále se nic moc nedělo:-(

Po večeři jsem však zaznamenala první "tzv. poslíčky", byla to lehká bolest připomínající počátek menstruace. Já jsem se vskutku zaradovala - asi budu opravdu rodit vaginálně. Lehké kontrakce přicházely cca po hodině a kolem 20 hodiny večerní se začaly zkracovat. Byla jsem stále na rizikovém oddělení a tak jsem zavolala sestru, která po konzultaci s lékařku rozhodla, že je potřeba jít na monitor. Namítla jsem, že nikam nepůjdu, tak monitor přivezly do pokoje a začali měřit srdeční odezvy miminka. Lékařce se tam něco nepozdávalo a tak mě rozhodila, že se mi kontrakce během chvíle zastavily. Prostě přestaly. Aha, tak asi rodit nebudu...

V tuto chvíli mi opravdu došlo, že k tomu, aby porod proběhl je potřeba mít klid, intimní prostředí bez jakýchkoli narušovatelů a lidí, kteří mají obavy. Což je skvělé uvědomění, ale co s námi bude dál?

Dál nebylo nic. Vyspala jsem se a sem tam měla občas nějakou velmi slabou kontrakci. Byla jsem dosti zklamaná:-( Druhý den se stále čekalo a nic moc nedělo. Lékařka mi druhou tabletu zavést nechtěla, vyčkávala. A protože se nic nedělo ani do třetího dne, tak bylo rozhodnuto, že třetí den ráno dostanu ještě jednu tabletu a pokud do dalšího rána neporodím, tak půjdu čtvrtý den ráno na císařský řez. Popravdě řečeno to nebyly zrovna růžové vyhlídky. Cítila jsem se pod velkým tlakem a trochu jsem se bála. Na císařský řez se mi opravdu jít nechtělo, jenže jsem měla jen sem tam nějakou lehkou kontrakci, tak jsem se s touto variantou začala pomalu smiřovat.

Večer si manžel odskočil na večeři mimo budovu porodnice a já jsem se rozhodla, že to ještě zkusím, že se nevzdám. Začala jsem chodit po chodbách porodnice a mluvila jsem se svým miminkem. Vysvětlovala jsem mu, že jsem nemocná a že ta nemoc ohrožuje mě i jeho (pohlaví miminka jsem ještě neznala - chtěli jsme se nechat překvapit) a že chápu, že se mu v bříšku ještě líbí a chtělo by tam asi zůstat, ale že nyní nastal čas, kdy bude muset ven a že bych byla mnohem raději, kdyby to bylo "přirozenou" cestou. (Přirozenou dávám do úvozovek, protože přirozený porod je v mých očích něco úplně jiného, než vyvolávaný porod v porodnici). Nicméně jsem miminko poprosila, abychom to alespoň zkusili. Zároveň jsem dodávala odvahy svému tělu, že to zvládneme, že sice ještě není na porod stoprocentně připravené, ale že miminko bude menší a že bude tedy porod z určitého pohledu jednodušší. Než se můj Muž vrátil z večeře, tak jsem během hodiny a půl měla asi 5 kontrakcí. Ono to asi funguje - moje tělo a moje dítě mě vyslyšely. Wow...

Kolem 20 hodiny jsem už měla kontrakce-vlny po 15 minutách. Byly to velmi intenzivní vlny. Začínala jsem věřit, že porod zvládnu!! A pak se doba mezi vlnami začala zkracovat. Muž vytáhl mobil a v aplikaci měřil, jak jsou vlny dlouhé a po jaké době přicházejí. Já jsem se soustředila jen sama na sebe. Už jsem byla poučená z předchozí zkušenosti s personálem nemocnice a tak jsem nikomu nehlásila, že mám kontrakce po cca 5 minutách. Intenzitu vln jsem tlumila ve sprše, nebo jsem se při vlně nechala držet Mužem za záda - bedra, která jsem velmi intenzivně cítila. Byla jsem dost unavená, občas se stalo, že jsem mezi vlnami usnula. Kolem půlnoci jsem přivolala sestru, která mě vyšetřila a řekla, že již opravdu rodím, že jsem otevřená na 5 prstů.

Následoval přesun z rizikového oddělení na porodní sál. To bylo vskutku náročné. Muž nesl tašky a já jsem v podstatě lezla po stěně:-D a sestra mě přidržovala. Z dnešního pohledu mi to přijde úsměvné, ale ujít těch 100 metrů byl opravdu výkon. Na porodním sále nás přivítala usměvavá porodní asistentka, která mě poslala do sprchy a doporučila mi, ať se v koupelně chytnu žebříku a vlním boky. To bylo obojí velmi úlevné. Pak už ale asistentka trvala na tom, že potřebuje zkontrolovat odezvy miminka (moc se mi nechtělo ze sprchy ven, ale přeci jen jsem si uvědomovala, že jsem nemocná a je prostě potřeba odezvy zkontrolovat). Vyškrábala jsem se na porodní postel a protože jsem byla otevřená na 8 prstů a odezvy miminka byly v pořádku, tak mi PA řekla, že už budu mít miminko brzy v náručí.

Ačkoli jsem si nepřála protržení vaku blan, tak jsem k němu po konzultaci s PA přistoupila. Srdeční odezvy miminka byly totiž lehce slabší. Po protržení vaku jsem cítila, jako bych se počurala, vytekla ze mě teplá tekutina. Byl to příjemný pocit a já pomalu začala cítit, jak se miminko dostalo do porodních cest. Musím říci, že to byl velmi příjemný zážitek. Najednou mi v celé té situaci bylo opravdu dobře. Věděla jsem, že už brzy budu držet v náručí své dítě a zároveň jsem prožívala velmi silný neznámý příjemný pocit plnosti. Nevím, jak to slovy přesně vyjádřit, ale když mi porodní asistentka řekla, že pomalu přistoupíme k tlačení, tak jsem jen řekla, že se mi nechce, že je mi v tom, kde jsem, moc hezky. Můj Muž po porodu rád vyprávěl historku jak jsem touto větou tu milou paní docela dostala. Já si jen pamatuji, že řekla: "To se nám tu ještě nestalo". Musím říci, že ta intenzita byla tak silná, že mohu klidně říci, že se jednalo o určitou formu extáze, radosti, plnosti. Mezitím přišla lékařka a vzhledem k mé diagnoze mi doporučila ať opravdu začnu tlačit, protože bych mohla ohrozit miminko. Zároveň mi vzhledem k nedonošenosti miminka doproučila drobný nástřih. Znáte ty věty, které porodníci u porodu používají, aby nás dostali tam, kam potřebují?

Začala jsem tedy tlačit a po několika silnějších vlnách se mi na břiše ocitl malý tvoreček, který byl celý ulepený, fialový, ale tak krásný. Pamatuji si, jak jsem se zmateně zeptala manžela, jestli je to kluk nebo holka a on chvíli tápal, koukal pod deky, kterými jsme byly přikryté a zřejmě mu tam nějak vadila pupeční šňůra, ale po chvíli říká: "Je to holčička:-)"

Závěrem chci jen říci, že ačkoli byl můj porod medikovaný, byl mi protržen vak blan a také proveden nástřih, tak jej vnímám velmi pozitivně. Musím říci, že největší dík za to patří mému skvělému Muži, který tam byl na 100% pro mě, který mě celou dobu masíroval, držel, hladil, podpíral, sprchoval, líbal, držel nad záchodem, konejšil a odstiňoval mi svým tělem atmosféru nemocnice i personálu. Cítila jsem se v jeho náruči jako doma a díky tomu si myslím, že mi velmi intenzivně fungoval hormon lásky, Oxytocin, který zabezpečil to, že si z porodu pamatuji především ty krásné okamžiky a to, co nebylo tak příjemné se smylo. Myslím si, že opravdu rodíme tak, jak si přejeme a ačkoli mohou být vnější okolnosti různé, tak je důležité to, co si neseme uvnitř nás samotných. Jde o naše vnitřní nastavení, o naší mysl.

Rodila jsem v porodnici Podolí. Rok 2015.

Pokud vás zajímá mé porodní přání, tak koukněte zde. Oproti tomu, který jsem měla připraven původně, když jsem ještě byla bez komplikací, je značně ořezané, stručné. Došlo mi, že mi záleží hlavně na pár základních bodech a to ostatní může být už jen příjemným bonusem:-)