Malajsie, 1. týden

18.12.2017

Konečně se dostávám ke psaní. Ne že bych byla tak vytížená, spíš jsem se zatím vzpamatovávala z časového posunu... Já to fakt špatně snáším, vlastně asi nejhůř z celé naší rodiny. Muž se dokáže přepnout do druhého dne a Bety to také zvládla velmi dobře. Já se cítím v pohodě teprve dnes, jsme tu 5. den. Dost nás potrápila rýma a kašel, co jsme obě těsně před odjezdem chytily a tady se nám to nachlazení rozjelo. Noci jsme tedy měli poměrně náročné, klimatizace nás dráždila svým vysušeným vzduchem, ale bez ní bychom se uvařily jako ryby ve štědrovečerní polévce. Naštěstí je sluníčko skutečně lepší než doktor, takže se rychle dáváme dohromady. Aby těch útrap nebylo málo, tak Bětce vyskákala kopřivka, zatím nevíme z čeho. Není její první ataka, tak už jsme se toho nelekli, necháváme tomu volný průběh a snažíme se přijít, co jí to způsobuje. 
Teď ale už pryč od nemocí, pojďme raději trochu cestovat.


Po příletu do Kuala Lumpur jsme si dva dny odpočinuli, zařídili nezbytnosti - koupi místních datových simek, výměnu peněz, ochutnání co dobrého se tu vaří;) (my opravdu rádi jíme!, napíšu o těch dobrotách samostatný článek). Vzrazili jsme do mešity, která byla poblíž našeho ubytování. Prošli jsme místní park, navštívili v něm  motýlí farmu a hlavně dětské hřiště (byli jsme překvapení, že tady ta hřiště mají. Při našich cestách po JV Asii jsme si takové vymoženosti nevšimli. Nebo jsme, jakožto bezdětní, podobná zařízení zřejmě ignorovali. Člověk je kolikrát překvapen, co s dětmi na cestách objeví :D) 


Vzhledem k našemu zdravotnímu stavu jsme se rozhodli, že vyjedeme za sluníčkem a mořem na východní pobřeží Malajsie. Ostrovy na východním pobřeží jsou touto dobou kvůli monzunům bohužel zavřené, tak zůstáváme na pevnině. 

Je tu krásně, sluníčko pálí, moře je celkem klidné (rozumějte pro děti jako dělané), takže relaxujeme. Jsem trochu překvapená, že je tu poměrně málo turistů, s čímž souvisí také kvalita služeb. Je tu méně restaurací, nebo řekněme spíše jídelen, na obchod s ovocem jsme nenarazili vůbec, z čehož vyplývá, že nemáme nic na odpolední svačiny, takže jsme je prostě vynechali. Bety se sice ptá na to, jestli bude banán,.. jablíčko,..., mango.... (už toho ovoce umí vyjmenovat hodně), ale nějak se smířila s tím, když jí řekneme, že ovoce tu nejde koupit a zabaví se něčím jiným nebo si zobne oříšků, které nám zbyly z domova.

Zítra se budeme vracet zpět do Kuala Lumpur, protože za námi přijedou naši přátelé. Cesta je to celkem dlouhá, trvá skoro 5 hodin. Pokud vás zajímají tipy na to, jak zabavit dítě během delších cest, tak koukněte zde


Cestování zdar!